Běhu na 400m

Objevuje se již na počátcích atletiky. Historické prameny uvádějí, že již v programu starověkých OH se závodilo na trati podobné délky, kdy součástí agonu gymnického byl mimo jiné diaulos, tj. běh na dvě stadia (stadion 192,5). V rámci novodobých OH se běh na 400 m objevil hned na 1. OH v Aténách v roce 1896. Prvním vítězem se stal Američan Thomas Burke v čase 54,2 s, což znamenalo ustanovení olympijského rekordu. Hodnota olympijského rekordu se v každém olympijském roce zlepšovala. Již v Londýně na OH v roce 1908 Brit Halswell zaběhl 48,4 s. S nově zaváděnými tréninkovými metodami se v běhu na 400 m očekávalo pokoření výkonnostních hranic, které následně určovaly směr v tréninkovém procesu. Hranici 47 s pokořil na OH v Los Angeles Američan W.A Carr v roce 1932 časem 46,2 s. Olympijské hry v Římě 1960 byly svědkem prolomení hranice 45 s – Američan O. Davis 44,9 s. Další americký čtvtkař L. Evans dokázal využít výborných podmínek vysokohorského prostředí na OH v Mexiku 1968 a prolomil hranici 44 s - 43,8 s. Téměř dvacet let starý rekord vymazal až v roce 1988 Harry Butch Reynolds, když dosáhl času 43,29. O poslední změnu v rekordních tabulkách se postaral mistr zatáček Michael Johnson, který zaběhl na sevillském mondu při mistrovství světa v roce 1999 čas 43,18 s.

Světový a český rekord: